Pokračování blogu o mém výletu do Francie se z prostředí francouzského venkova přesouvá do nejromantičtějšího velkoměsta na světě. Tedy alespoň údajně nejromantičtějšího. Velká města mají mnoho společného, at už je to turistické centrum se stánky s cocacolou, matrjoškami a tričky I love ___, nebo nepořádek v méně atraktivních částech města, vždycky, když se v takovém městě trošku zorientujete, zjistíte, že mnoho rozdílů ve vaší vlastní metropoli nenajdete. S Prahou se Paříž liší v tom, že zásadní monumenty, jsou prostě o něco větší. No uvidíte sami, když se podíváte dál…
výhled z bytu
Mám to štěstí, že mám v Paříži kamaráda Nicolase, který si tam na účet svých milovaných rodičů žije v celkem slušném dvoupokojovém bytě, celkem nedaleko Eiffelovi věže. Pozvánku jsem nemohla odmítnout a tak jsem se na jeden měsíc rozhodla jeho pařížský byteček okupovat. Měla jsem sice před-domluvenou brigádu u jednoho dobrého pařížského řezníka, ale nakonec se vše trošku zkomplikovalo a práci jsem během pobytu v Paříži neměla. Ukázalo se, že se dokážu zabavit i bez práce.
První noc jsme oslavovali s Nicolasovými kamarády v jednom zapadlém, ale milém podniku kousek od stanice metra République. Fakt, že pivo stojí 5 euro, mě nijak nepotěšil, ale nemohu říct, že jsem na to nebyla připravená. Strategie pro případ, že nechcete tolik utrácet, je nejlépe raději ani nejíst. To se v Paříži jen těžko praktikuje, obzvlášť, nasměrují-li vás místní hned v prvním týdnu do nejlepších obchodů s lokálními portavinami.
První ráno v Paříži bylo věru mlhavé. Kupříkladu na posteli se mi zjevila liška Bystrouška. Nakonec jsem zjistila, že je to Nicolasův miláček, fenka jménem Sushi. Nicolasova oblíbená aktivita bylo hraní počítačových her na počítači a objednávání si donášky čerstvého Sushi, nebo pizzy až do bytu třeba ve dvě v noci, takže se brzy ukázalo, že Nicolas nemá uplně problém s penězi. To se potvrdilo také ve chvíli, když jsem byla poprvé konfrontována s Nicolasovou paní na uklízení.
Já šetřílek, jsem si v pondělí nakoupila a pak z toho až do pátku vařila, abych svoje prostředky držela na co nejúnosnější úrovni. Měla jsem plán, začít s přípravou hromady kuřecího vývaru. Vývar jsem dala večer vařit a někdy v noci ho vypla a nechala chladnout na plotně. Když jsem se ovšem kolem své desáté ranní vyklubala s postele s vidinou toho (snad ještě vlažného) vývaru ke snídani, zjistila jsem, že hrnec z plotny zmizel. „Á paní na uklízení ho asi dala do ledničky, to je od ní milé…“. A hle, ani náhodou, paní na uklízení ho v domnění, že je to nějaký Nicolasův týden starý odmáčející se sajrajt, chlístla do dřezu a hrnec pečlivě vydrhla. Nával vzteku a lítosti se po půlhodině hlasitého opakování „Merde, merde“ uklidnil a já byla ráda, že byt alespoň na chvíli vypadá k světu.
Nakonec jsem si ještě do hlavy nainstalovala fiktivní historku o tom, jak si můj naprosto dokonale vonící vývar paní uklízečka jen přelila do bandasky a odnesla si ho domů, což mě kupodivu drželo docela dlouho mimo stav totální deprese.
Celkem příjemná byla moje první cyklo-kraso-jízda po Paříži. Jela jsem z bytu po nábřeží až k Notre Damme, kam jsem zašla na nedělní mši. Půjčit si kolo v Paříži je ta nejsnazší věc a zároveň nejlepší volba pro transport. Hned jsem si koupila týdenní permanentku a mohla jsem vesele veřejné služby na vypůjčování kol začít využívat. Mše v Notre Damme byla super, i když kázání ve francouzštině mě výrazně přesvědčilo o tom, že bych se asi měla vrátit do školní lavice, spíš něž do té kostelní.
Kolem Eiffelovy věže jsem jezdila na kole skoro každý den a nakonec jsem tam vlastně nahoře ani nebyla. V případě Eiffelky je to porovnávání těch velikostí monumentů trošku extrém. Petřínská rozhledna vám v porovnání s tímto železným gigantem bude připadat jako skládačka z lega. Viděla jsem jí poprvé a byla jsem zcela vážně na chvíli konsternovaná. Lehla jsem si na trávu přímo pod ní, tak, abych na ní viděla a kochala jsem se, nekecám třeba dobrejch dvacet minut.
železo jako železo
Paříž během léta žila, dalo by se říct plážovým životem. Po velké části bezprostředního pobřeží Sieny byly rozsety písečné pláže, beachvoleyballové kurty a coctail bary. Zcela jistě to bylo netradiční, ale musím říct, že poměrně příjemné.
Ovšem nejen ten plážový život proudil celou Paříží. Já osobně mám poměrně velkou slabost pro pouliční umělce a tak jsem pravidelně všechny své drobné zlaťáky rozdala muzikantům, tanečníkům, nebo žonglérům. Některé z nich jsem si přála zabalit do příručního zavazadla a odvést s sebou domů jako suvenýr. Například pětice mladých (až filmově vyhlížejících) mladíků na kolečkových bruslích, předvádějících nejrůznější brikule, si zasloužila nejeden bouřlivý potlesk a z mé strany hodně ovládání.
Stejně tak mi učaroval i černošský žonglér se zlatou rybkou na hlavě. No uznejte sami, kdo si při žonglování ještě postaví na hlavu vázu s rybou?
náměstí St. Michel
Uměního jsem za celý svůj pobyt v Paříži měla mnoho. Velkou výhodou bylo, že vstupy do všech muzeí mají studenti do 26 let zdarma a tak jsem měla dveře do všech Louvrů, Museí moderního umění a Orsají otevřené. Popravdě, představte si, že chodíte čtyři dny za sebou po museích… To už vás pak zaujme opravdu jen málo co. Já osobně jsem už ke konci mých intelektuálních pochůzek, byla tak otupělá, že jsme si kupříkladu výrazně užila expozici v „růžovém salónku“.
K Paříži neodmyslitelně patří romantika a láska a tak chcete-li nebo ne, projevům tohoto rysu se prostě nevyhnete. Pokud vyhledáváte tu zasněnou a omráčenou stránku věci, můžete se vydat na jeden ze dvou mostů obsypanými kovovými zámky. Potkáte tam, milence s milenkami i milence s milenci, jak si dávají najevo své sliby (někdy i slipy) a je pravdou, že atmosféru na těchto žlutým kovem obtěžkaných mostech nelze zapřít. Druhé, trošku naturalističtější aspekty lásky, na vás zase vybafnou v osmnáctém arondissementu, kterému dominuje onen Červený mlýn…
Když nemáš zámek, dej tam tangáče, víšco.
