Sandtnerová na dni Němčiny: Bavorské vdolky (149)

Aniččiny vdolečky! Víte jak se zadělávají? Víte jak se smaží? Víte jak se prodávají? Čtěte dál a všechno se dozvíte. V rámci projektu Sandtnerová jsem se rozhodla dělat bavorské vdolky a zabila tak několik much jednou ranou.

Už asi půl roku slibuji spolužákovi, že mu usmažím kopu vdolků. Ríša mě vždy ráno při příchodu do školy bombardoval otázkami „Aničkooo, kdy budou vdolky? Já chci vdólký…“ A já pořád říkala, ať si počká, že až to bude nejmíň čekat.

V naší škole jal se pořádat tzv. „Den Němčiny“. Na takovémto dni se prodává všemožné národní jídlo, připravené studenty, kteří ho pak mohou i prodávat. Například klobásy, řízky či bábovky. Nemohla jsem odolat. Bavorské vdolky se úplně nabízely. S kamarádem jsme zorganizovali obří kampaň, kterou jsme večer před dnem němčiny započali na Facebooku. Já jsem se tedy ujmula té virtuální manipulace s lidskými chuťovými buňkami, Kája té staromódnější, papírové formy propagace. Když vdolky kynuly, dala jsem na facebook fotku přetékajícího těsta. Když jsem je dosmažila, lákala jsem zase zlatavými bochánky. Komentářů bylo požehnaně a tak bylo zaděláno i na potencionální klientelu.

Mezitím jsem ale míchala, kynula a smažila. V půl dvanácté večer bylo hotovo, naskládáno do krabice a připraveno na zítřejší prodej.

Samozřejmě snaha o autentičnost mi trošku přerostla přes hlavu a tak jsem se snažila také sehnat bavorský kroj, ale to se mi (naštěstí, vzhledem k míře ztrapnění, které by mě čekalo) nepovedlo. Místo toho jsem na sebe navlíkla všemožné barevné oblečky. Tričko s kytkami, Modrou sukni s kytkami a kozačky s kytkami. K tomu copánky a červené mašle. Prostě bavorská ANDULA jak má být!

Druhý den ráno se to ale vstávalo! Byl to snad první den v celém týdnu, kdy jsem do školy přišla včas. :D

V tramvaji se linula vůně vdolků tak silná, že se lidé až otáčeli, aby zjistili, co se to děje. Já se jen potutelně usmívala a těšila se do školy (nikdy bych neřekla, že tuto větu vypustím z pusy).

Po čtvrté hodině, oživla celá škola! Freiburgský orchestr navodil dokonalou atmosféru a my se pustili do prodávání. Pověsili jsme transparent a lákali studenty i profesory na domácí šlehačku a povidla.

Tady je recept na klasické bavorské vdolky:

Bavorské vdolečky (149):

Do utřeného másla dobře zamícháme trochu soli, žloutky, vejce, citr. kůru, tlučený cukr a třeme znovu asi 15 minut. Pak přidáme z droždí připravený, vykynutý kvásek, vlahé mléko a prosátou ohřátou mouku. Těsto, které nesmí býti tuhé, dobře vypracujeme a dáme vykynouti. Potom je vyválíme na 1 a 1/2cm silně, formičkou vykrájíme přiměřeně velké vdolečky, které  na pomoučené prkénko dáme ještě chvíli kynouti. Pak je v rozpáleném másle usmažíme. Nejdříve vdolečky smažíme přikryté po pokličkou, pak je obrátíme a osmažíme bez pokličky. oři kladení vdolečků do másla vytlačíme do každého důlek, který při podávání naplníme dobrou zavařeninou.

Rozpočet pro 5 osob:10 dkg másla, 5 dkg cukru, sůl, 2 žloutky, 1 vejce, citronová kůra, 3/16l mléka, 1 a 1/2 dkg droždí, 40 dkg mouky, 15 dkg převařeného másla, 10 dkg zavařeniny

Moje poznámky:

Citronová bio šťáva z Marks and Spencer - velmi dobré. Spolu s citronovou kůrou jsem jí tam trošku kíápla. Mouka musí být prosátá a ohřátá. Tenhle trik napomáhá kypření a kynutí, které ale i tak musí trvat alespoň 1,5 - 2 h.

KYNUTÍ

VYKRAJOVÁNÍ

Povedlo se mi vykrajování dovést k dokonalosti a to úplným omylem. Vyválela jsem lehce těsto, vykrájela jsem velkou vykrajovací formou vdolky a nechala je lehce nakynout. Pak jsem je vykrájela znovu formičkou menší a tak vznikly dokonalé nadýchané kobližky. Odřezky jsem spojila a udělala další bochánky, které během smažení opět o něco povyrostly.

Máslo použila jsem sice převařené, ale nakonec jsem to stejně dolévala olejem. Vdolků bylo z dvojité dávky a tak másla bych musela spotřebovat asi 2 kila.

Vyprodáno bylo za půl hodiny, což (jak jsem se později dozvěděla) pěkně rozhořčilo konkurenční prodejkyně muffinů a bábovek. Cituji: „to nééníí féér, Anička, která ani neumí, Německy si sem přijde a klidně si tu prodává vdolky! A ještě přímo vedle nás…“

Ríša byl v ráji. Rozhodla jsem se mu věnovat pět prvních protekčních vdolků, ale nakonec ani to všechno nesnědl. Je pravdou, že prodávat spolužákům je o mnoho snazší, než nedůvěřivým civilistům, ale i tak, radost z prázdné krabice, vonící po vdolkách, nebyla malá.