Umíme se výborně bít za svůj nenázor. Umíme skvěle vysvětlit koho nevolit a kdo by neměl být prezidentem. Nikdo se nebojí říct, kdo je jak pitomý, stupidní, nebo ještě hůře. Hlavně si kopnout. Snadno si zanadáváme na politiky, na Evropskou unii a vůbec na všechny TY HLOUPÉ DEBILY, kteří za nás dělají všechnu tu práci, o které my často nemáme ani páru. Hodujeme nad tlejícími těly, ale jen málokdo je schopen vstát a z tohoto hyeního stáda vystoupit. Když máme vykročit z řady a říci koho jsme volili, nebo kdo si myslíme, že je dobrý člověk, mlčíme.
A to všechno i přes to, že nám vlastně většinu informací někdo řekl, nebo jsme si je někde přečetli, nebo jsme o nich pouze někde slyšeli. Sami jsme u ničeho nebyli. Jak si můžeme být tak jisti tím, co nám zpravodajství zprostředkovává? Máme skálopevné názory na věci, o kterých vlastně vůbec nic nevíme. A to mě naprosto unavuje. Poslouchat “spravedlivý hněv“ chytráků, co jen rádi hází kamením. Ať hodí kamenem ten, kdo je bez viny. A ono nám to prořídne.
Stejně tak si libujeme, když se hází špína na herce, herečky, zpěváky a vůbec všechny, kteří kdy v životě něco dokázali. Koho zajímá, že Karel Gott přišel pozdě do divadla, Agátě Hanychové vykouklo na přehlídce prso nebo že paní Havlové je smutno. Co je komu do jejich soukromí?! Často mně napadá, když sleduji prosté lidi v metru, jak listují horlivě bulvárem, že je budu tajně sledovat do jejich bytu a vyfotím, jak se sprchují, podvádí svojí ženu, nebo jak jim bylo smutno z toho, že jim někdo umřel. Pak to vyvěsím v metru.
Nebo co takhle nafotit, jak paní redaktorka z bulvárního časopisu přibrala po mateřské. Hm? Jenom proto, že někdo je slavný, tak do něho budeme veřejně šťourat a soudit. Ó jak hrdinské.
A pokud se někdo s kvalitním názorem přeci jen objeví, tak ho v diskuzích semele banda primitivů, kteří sami bez názoru, umí jen rychle ťukat do klávesnice. Karmu pak dostane článek antipolitický a zapšklý. Ať je pod článkem tlačítko „souhlasím s článkem“, nebo „nesouhlasím“. Ale karma?
A je to takhle se vším. Umíme krásně nadávat na McDonald, ale sami do něj všichni chodíme. Když máme říct, co jsme si včera uvařili dobrého, opět mlčíme. Když máme říct, jaká byla naše studia, nadáváme na debilní učitele. Jsme mistři v hemzání. Pojďme se na to prosím vykašlat.
Není pochybu o tom, že by měla existovat jakási zpětná vazba, neboli kritika, ale ne nadarmo je kritika dokonce profese. Tak ať je tedy vykonávána profesionály.
Za poslední tři roky zde na blogu jsem se nikdy nevyjadřovala ke společenským náladám, politickým situacím aj., ale dnes přišla ta chvíle. Ráno jsem se v naší studentské kavárně (jako vzdálený pozorovatel) účastnila debaty skupiny dívek (promiňte mi ten výraz), slepic. Poslouchat to, jak se rochní v nedostatcích ostatních lidí a podporují se ve vzájemné zášti, mi nahnalo takovou hrůzu, že jsem se rozhodla sepsat tento článek. Úplně se mi vybavil ten Čapkovský strach z davů a masového šílenství.
Můj blog byl a vždycky bude především o jídle, rodině, kamarádech a tom, jak se vařilo před sto lety. Věřím, že je potřeba tvořit věci, které lidi potěší a rozesmějí (třeba proto, že jsem spálila bábovku, nebo že mi jí snědl pes) a né házet na lidi prázdné věty, které plodí zase jen zlo a mrzutost.
Posledních 5 dní jsem strávila v Turíně na celosvětovém setkání malých výrobců a gastronomů (Salone del Gusto), takže jsem přímo nabitá zážitky, o které se samozřejmě na svém foodblogu ráda podělím, ale bude to chvilku trvat. Jinak všem přeji hezký týden a nebuďte morousi! :)
