Sandtnerová: Višňový piškotový koláč a vyprávění (189)

To jsem vám ještě nevyprávěla zážitky z tábora. Letos jsme měli tábor ve stylu středověku, takže bylo potřeba sehnat všemožné rekvizity jako je například brnění, ovčí rouna, svícny, košile, meče, luky, pečetící vosky, pergameny, hliněné ucháče, kovadlinu, dřevěné lžíce, jó a taky slepici. Slepici? Cože? Slepici. No jo, slepici. Zkrátka rozhodli jsme se letos vzít na tábor nějaké zvíře a zapojit ho do programu. Nakonec rozhodnutí padlo na slípku (děti jí pojmenovaly Klotylda), která snášela zlatá vejce.

Slepici jsme koupili u stařičkého pána kdesi u DolnoHorních Šudlenic za sto korun. Pán nám ji chtěl dát do takového toho žlutého síťovaného pytlíku od brambor, ale my jsme naštěstí byli připraveni s velkou klíckou. Uff. Představa plného auta, tří lidí a slepice v pytli od brambor mě dost vyděsila.

Je pravda, že moje modrá kráska (ferrarit) byla narvaná až po strop, jedna sedačka sklopená a do toho jsme tam ještě byli my tři (Já, Niva a KeyJo). Slepice z nás radost neměla a tak kadila o sto šest a rozmetala to všude okolo sebe. Juchů. NIva s ní seděla na zadní sedačce a musela trpět ten ukrutný smrad z první ruky. Větrání nevětrání, smrad byl notný. Niva se rozhodla (svoji) situaci zachránit tím, že se chtěla překrýt pláštěnkou, ale slepice se tak přeukrutně lekala toho šustění, že div nevylítla z té morčecí klece. Vesele jsme slepičku dovezli na tábor, zhotovili jí kurníček i výběh a hurá, mohli jsme čekat na vajíčka. Za tábor snesla 3 (plus jedno zlaté) a vypadala poměrně spokojeně.

Tábor proběhl „celkem hladce“, když pominu noc (a déšť při bourání), kdy za mnou v jednu v noci přišla dívenka, se slovy: „mě je nějak špatn...ě..blééé“. Jakožto zdravotníkovi mi nezbylo než vstát a střevní katastrofu jít řešit. Nevadí, vstala jsem tu noc ještě čtyřikrát a vesele obcházela tábor s rýčem a kýblem. Oujé.

Jedna z opravdu povedených akcí byla, když jsme na konec tábora uspořádali středověkou opulentní hostinu. To byste nevěřili, jak se děti dokážou rozjet, když jim povolíte za sebe házet kosti a jíst rukama. Celodopolední točení kuřat, na višňovém rožni byla opravdová báseň. Slepice pozorovala celou událost z povzdálí a mám pocit, že jsme v ní probudili jisté kanibalské pudy.

Vegáč Klotyldě skončil, když jsme jeli zpět z tábora. Opět plné auto věcí, tentokrát celá zadní sedačka dole a slepice vedle mě. Chochó. Před nájezdem na dálnici, ejhle silniční kontrola „SLEČNO!“. Dokážete si představit, jak vypadá člověk po třech týdnech v přírodě, co chodí spát každý den v jednu a vstává v sedm a přes den běhá po kopcích? No, vylezla jsem tedy ven a usmívala jsem se, jak jen to šlo, poněvadž co si budem povídat, kdyby chtěli, sebrali by mi nejen řidičák, ale i auto a kdo ví, možná i slípku (a to by mě opravdu naštvalo). Předložila jsem všechny doklady a pán povídá: „Odkud jedete? A kam vezete tak narvané auto? Vždyť nemůžete vidět dozadu?“

Já: „No, jedu z dětského tábora v Chrupavkovicích..víte, já..“

Policista: „V Chrupavkovicích? Tam mám maminku! A kde to tam máte?“

Pak se podíval na otisky asi čtyř párů zablácených rukou na kapotě auta (auto vypadalo tou dobou jako jeep) a ještě dodal: „ááá vidím, že vás někdo vytlačoval z rygólů..hm, nemáte to tam nahoře nad tou jílovitou cestou?“

Já: „No, přesně tam, včera totiž byla bouřka a to víte, ta cesta, to je pak peklo.“ (+výraz ztrápené chudinky)

No a v tu chvíli bylo vyhráno. Asi deset minut jsme si vyprávěli o Chrupavkovicích a okolním kraji, policista nezkontroloval ani ťuk. Snad ani nezapsal, že mě stavěl, co já vim a nechal mě jet. Slípku naštěstí nekomentoval. Tu jsem dovezla domů, tam jí ubytovala na balkóně a druhého dne z rána už jsme spolu jeli k babičce (myslím že si na cestování tou dobou už docela zvykla), která si jí nechala. Tak skončila pohádka o Klotyldě happy endem a teď už honem k vaření.

Tedy, ještě přikládám pár fotek, ať vidíte, jak se na táboře máme skvěle.

Tohle je jiná várka - bez slepice, ale taky pěkně natřískaná...

Višňový piškotový koláč (189):

Ingredience: 21 dkg cukru, 6 žloutků, vanilku, citronová kůra, 21 dkg polohrubé mouky, z 6-8 bílků sníh, ½ kg višní, 2 dkg mouky a másla na vymazání

Nejdříve utřeme žloutky, prosátý cukr, vanilku a citronovou kůru do zhoustnutí. Pak přidáme tuhý sníh z bílků a prosátou polohrubou mouku. Těsto rozetřeme na máslem vymazaný a moukou vysypaný plech, poklademe omytými, osušenými višněmi a koláč upečeme na 180°C do růžova. Hotový vychladlý koláč pocukrujeme a podáváme.

Moje poznámky:

Višně si raději vypeckujte. Známá věc, pak vás to bude o to víc štvát při jídle. Vanilka jako vždy, přidáme semínka z vnitřku (černá lepkavá hmota). No a co se týče bílků, Sandtnerová uvádí 8 bílků, ale já dal jen těch šest, co jsem měla na žloutky a stačilo to. Sníh se hlavně musí udělat dostatečně tuhý. Já bych to pojemnovala bublanina. Chutná to tak totiž.