- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Co by člověk neudělal pro dobrou věc? Vypadá to rozkošně jako vždy, ty placky někdy zkusím. Já osobně koprovou omáčku měla ráda, ani školní jídelna mi nemohla vzít na ni chuť
Přesně tak. Co by člověk neudělal pro dobrou věc . Někdy se i divím, co by člověk neudělal pro špatnou věc :)
Ja mam znameho, ktery absolutne nesnasi cokoliv s koprem, kdyz to uciti, chce se mu blejt. A me zase treba polivka kulajda pripada uzasna. Speticku kopru davam i do dzadziki.
Ono u tý kopračky či koprovky se řeší taky jedno děsivé dilema, které v rámci vášnivých debat rozkmotřuje stolní společnosti a vnáší adrenalin do partnerských soužití - má se jíst s masem a knedlíkem, nebo s bramborama a vajíčkem? Zatímco druhou variantu miluju (zvláště jsou-li brambory na loupačku), tu první bych nepozřel. Ale jsou jiní, kteří by mě za tenhle názor nechali pro výstrahu pověsit. Těžko říct. Nicméně zkuste opačnou variantu, než jakou do vás cpali ve škole, třeba s k téhle klasice potom najdete cestu.
Já jí miluju s knedlíkem a vajíčkem
Tak já to měl donedávna s ledvinkama, které mi ve škole asi v dětství znechutili. A ejhle po čtyřiceti letech jsem zjistil, že je to výborné jídlo, akorát se musí vědět, jak na to :-)
jo a k ty koprovce, kopr až na poslední chvíli, ať to pěkně zavoní...
Koprovku jsem nikdy neměla ráda, ale když jsem byla těhotná, totálně se mi změnily chutě a já si začala vařit koprovku, pěkně s bramborem a vejcem na tvrdo jako ze školní jídelny. Už se to zase urovnalo, ale tak jednou do roka na ní dostanu vyloženě chuť.
Teda autorko, kdo nejí koprovku je můj "nepřítel" Nic ve zlém ale každá ženská mne na ni dostala Zlákala jste mne nadpisem článku, obsahem moc ne ale přesto dávám. Jiří
nevadí, tak snad zase příště :)
Tak třeba zrovna koprovku nebo luštěniny a taky tekutou a řádně omaštěnou bramkaši jsem ze školní jídelny nesnášela, ale když jsem si tyto mňamky začala vařit sama a po svém, vzala jsem spoustu neoblíbeného na milost. Rodina mou nechuť nesdílela, a tak mě leccos naučili jíst...
To mě těší, že nejsem jediná, která má "hříšnou" minulost. Já zas naopak nebyla vybíravá vůbec, a ačkoli moje maminka též výtečně vařila, já ve školní jídelně (bylo to ještě v době, kdy se muselo dojídat) dojížděla jídla svých spolužaček, abychom se dostali domů, a protože mi to chutnalo. Třeba taková UHO :-)
Taky jsem byla žravá, protože jsem hodně sportovala, navíc na naší základce vařily nejlíp ve městě (kuchařky i vedoucí dostávaly ceny, až si vyvařili moderní kuchyň), takže mě chutnalo i tam, i když maminka i babičky a dědové- fakt oba- byly/i a jsou skvělý/í kuchař(i)ky.
I když taky mě tam znechutily dohlížející učitelky třeba žemlovku, nebo mlíkovou, či drožďovou polívku- ty jsem od té doby vlastně ani neviděla.
Něco do dneška nevařím a nechávám si to vařit třeba od maminky- ode mě mi to prostě tak nechutná.
Koprovce jsem přišla na chuť až po dvacítce a manžela na ni naučila asi po čtyřech letech soužití, také měl blok ze základky. Dneska je jeho zamilovaná a nemáme ji každý týden jen proto, že bych jen z ochutnávání byla brzo jako koule
Bamborový placky zkusím
teda kam ste chodila do školky, nikdy jsem nezažil ani neslyšel, že by se drškovka podávala ve školních stravovacích zařízeních. Jo, hnusy jako drožďová, to ano.
Neslyšel? Nevím, odkud je autorka, ale u nás byla běžně podávána nejen ta drožďová, ale i dršťková. Segedín, kapusta, buchtičky s krémem, UHO....dršťková tam měla svoje pevné místo.